Základní přístupy k vedení pohybových aktivit

Pohyb je základní potřebou dítěte a je spojen s jeho tělesným, psychickým i sociálním vývojem. Úzce se uplatňuje při výchově dítěte ve všech oblastech. V mateřské škole můžeme vidět pohybovou aktivitu dětí, která plyne z jejich spontánnosti nebo naopak z činnosti, která je řízena učitelem. Na základě zkušeností, prožitkového učení či nápodoby děti získávají nové pohybové dovednosti, které poté uplatňují v běžném životě. Zároveň si vytvářejí kladný vztah k pohybovým aktivitám, které by v pozdějších letech měly být součástí jejich životního stylu. Právě pro svou náležitost k dětskému věku je pohybová aktivita a hra prostředkem velmi přirozeným a účinným. Bez pohybových aktivit a herních činností je vývoj a rozvoj dítěte nemyslitelný a je potřeba si plně uvědomit jejich hodnotu v případě zařazování různých pohybových her.

Učitelé by se měli při vedení pohybových aktivit dětí řídit těmito základními přístupy:

• Pochvala a povzbuzení – chvalme děti za dílčí úspěchy a dodávejme jim odvahu neustupovat z aktivity, když se něco nedaří. Neopravujme je neustále, dejme jim čas na to, aby činnost zvládly samy. Všímejme si u dětí zlepšení i při pomalejším učení. Stává se, že děti tvrdí, to neumím, to nezvládnu. Podporujme a chvalme každý jejich pokus, i když je výrazně nepovedený, nebo najděme jiný způsob (lehčí, pokud je to možné), aby dítě získalo větší jistotu.

• Zábava s pohybem, hraním si, mít rád míč – organizujme hry nebo pohybové činnosti tak, aby děti byly neustále v pohybu a zkoušely si pohybové dovednosti opakovaně. Formou hry posílíme učení dětí – děti budou chtít hry přirozeně opakovat, věnují jim více času, tím se osvojované činnosti zdokonalují, fixují. Zařazujme hry s míčem, ať už je to chytání, házení či kopání. Při nácviku dovedností s míčem, je dobré, když má každé dítě svůj míč.
• Pravidla – připravujme hry nebo soutěže co nejjednodušeji. Proč bychom měli děti omezovat dodržováním složitých pravidel a obírat je o čas a zaujetí pro samotnou činnost? Vysvětlováním ztrácíme čas, neustálým přerušováním a vstupováním do hry omezujeme děti v nácviku dovedností. Složitější pravidla patří k dětem, které mají již zvládnuté dovednosti, mají zkušenosti a jsou rozumově vyspělejší. Zpočátku stačí jednoduchá pravidla: neubližovat, neničit atd.
• Přiměřenost – vycházejme vždy z aktuálních možností a dovedností dětí. Volme činnosti a hry, které děti zaujmou a zároveň je zvládnou. Při výběru dbejme i na své možnosti. Pokud zkoušíme novou činnost, dbejme na podmínky pro naši sebejistotu – zapojení menšího počtu dětí, výběr zkušenějších dětí.
• Dobrovolnost – nenuťme děti do žádné hry nebo pohybové činnosti, kterou neznají. Zapojení dětí by mělo být vždy dobrovolné. Mohou zpočátku činnost jen sledovat, později se zpravidla rády připojí k dětem, které už hrají.
• Doba trvání her – pozornost a zaujetí dětí je hlavním ukazatelem, jestli měnit hru nebo ne. Počítejme s tím, že by se aktivity u dětí mohly střídat přibližně každých pět až šest minut, neboť jejich pozornost rychle klesá. Ovšem, pokud se nám podaří děti dostatečně zaujmout a děti činnost neustále baví, jsou schopné se jí věnovat klidně třicet minut i déle.
•  Individuální přístup – vnímejme, jak se komu daří učení dovednosti. Máme-li děti, které z deseti nahozených míčů osm chytnou, zkusme jim dát další výzvu. Například: chytit míč nad hlavou, před chycením míče tlesknout atd. Nebrzdíme tak děti, které jsou šikovnější, a současně nedostáváme pod tlak děti, které se učí pomaleji. Není důležitý věk, ale spíše zvládnutá dovednost.
• Hlad po výzvách a podnětech – dávejme dětem průběžně podněty k aktivitě, ať už ve třídách, na procházce nebo na zahradě. Například: kdo trefí šiškou strom, komu se podaří kamínkem dohodit co nejdál do rybníka.
• Kreativita – dávejme dětem prostor pro kreativitu v pohybových činnostech, stejně jako jim dáváme prostor, aby si samy kreslily, co chtějí, nebo si hrály, s čím chtějí. Využívejme, širokou paletu pomůcek. Vyndejme míče, žíněnky, kladiny, lavičky a nechme je hrát samotné a pouze přihlížejme, jak se kterému dítěti daří. Výbornou cestou je nápodoba. Některé dítě potřebuje nejprve vidět druhé dítě a pak činnost napodobuje. Učitel by měl zasáhnout až ve chvíli, kdy děti nevědí. Může slovně napovědět nebo některou variantu sám ukázat.
• Pohybová všestrannost – snažme se touto formou u dětí budovat co největší pohybový rejstřík. Děti jsou schopné se díky širokému pohybovému rejstříku rychleji učit dalším a dalším pohybovým činnostem, s pomůckami nebo bez nich. Vyhýbáme se tak svalovým dysbalancím, přetěžování jedné strany těla nebo celkovému přetěžování při příliš uspěchaném zaměření na výsledek. Podporujeme tím rovnoměrný vývoj dítěte.
• Ohleduplnost a respekt k druhému – rozvíjejme prostřednictvím pohybových her. Při hře se děti přirozenou cestou, s pomocí předem daných pravidel, učí sebeovládání, posilují svou psychickou i fyzickou odolnost a zdatnost.
• Emoční vazba – snažme se děti co nejvíce zaujmout pohybovou aktivitou, vypěstovat u nich kladný a vřelý vztah k pohybu (sportu). Chtějme položit dobré pohybové a zdravotní základy.
• Hry v menších skupinách – rozdělujme děti do menších skupin. Snahou je co nejvíce zjednodušit organizaci a pomoci dětem v rychlejším učebním procesu. Například: jedna skupina hraje jednoduchou hru, kterou zvládnou děti samy, další skupina nacvičuje určenou dovednost pod vedením učitelky a jiná skupina zdolává jednoduchou překážkovou dráhu, při níž děti rozvíjí obratnost. Je potřeba mít organizaci zvládnutou tak, aby byly činnosti pod kontrolou především z hlediska bezpečnosti.
• Terminologie – vyprávějme příběhy. Napodobováním nebo přirovnáváním dokážeme přizpůsobit "učené názvy dovedností" dětskému světu, který má být plný her, zážitků, prožívání a úsměvů.

• Pestrost – využívejme širokou paletu pomůcek. Mohou to být i netradiční pomůcky jako víčka od lahví, nafukovací balónky, různé velikosti a druhy míčů atd. Fantazii se meze nekladou a čím větší škálu pomůcek a možností dětem nabídneme, tím je větší pravděpodobnost, že si dítě nějakou aktivitu samo vybere.
• Motivace – vžijme se do role herce. Při realizaci pohybových her je žádoucí, aby se učitel uměl vžít do role herce a snažil se formou divadelního výstupu dětem co nejvíce zpestřit pohybovou činnost. Při práci s mladšími dětmi musíme volit fikci opatrně, přiměřeně. Děti ještě nedokážou pochopit žert, vše je pro ně opravdové.
• Prostředí – využijme každý prostor. Herna, malá tělocvična, velká tělocvična, prostory na zahradě, v lese, na palouku či na zmrzlém rybníce. Veškerý prostor můžeme využít k aktivitě a rozvoji pohybových dovedností  a schopností dětí. Minimální náročnost na pomůcky by se neměla stát výmluvou, aby si děti s sebou ven pomůcky vzaly. To že se míče či mety ušpiní berme pozitivně tak, že se je děti mohou naučit otřít.
• Bezpečnost – děti se mohou ve hrách všelijak v pohybu míjet a křižovat, včetně tělesného kontaktu. Učíme je tak pozornosti k okolí i to že tělesný kontakt může být zábava. Děti se mohou do sebe trefovat míči (molitanovými) z různých stran a učíme je tak dodržovat základní pravidla ohleduplnosti. Kdo se „proviní“ není trestán, ale snaží se chybu neopakovat a napravit ji omluvou. Každá hra je podobně „nebezpečná“ jako život sám a děti se učí se s tímto „nebezpečím“ vyrovnávat. To že má některé dítě aktuální bolístku, není důvod aby ostatní děti přerušily hru a koukaly v kroužku kolem.
• Spolupráce s rodiči (zákonnými zástupci) – podporujme rodiče v zařazování pohybu do volnočasových aktivit s dětmi. Zkoušejme je přesvědčit, aby ve volném čase s dětmi sportovali – jezdili na kole, lezli po stromech, prováděli prvky základní gymnastiky, nebo s nimi hráli různé hry. Učitel může rodičům pomoci ve výběru pohybových aktivit (sportů), poskytnout radu pro výběr vhodné obuvi a oblečení. Pokud máme pro pohybové aktivity podporu rodičů, můžeme je zapojovat do programu častěji a bez obav z negativních reakcí v případě drobného úrazu (boule, oděrky..), budeme rádi zkoušet nové hry a činnosti. O potřebě pohybových aktivit pro rozvoj dětí s rodiči komunikujme. Můžeme do programu mateřské školy zařadit sportovní den s rodiči apod.

Zdá se, že je toho velmi mnoho co by měl učitel vnímat, ale důvěřujte sami sobě ve své schopnosti umět se na děti naladit. Jakmile se nám to povede, přijdou nám všechny vyjmenované přístupy zcela přirozené a jednoduché.