Náměty pro všeobecný pohybový rozvoj

Zábavná rychlostně-silová a obratnostní cvičení bez míče a s míčem

Níže uvedené činnosti (cvičení) jsou společné a vhodné pro všechny sporty, proto se v kapitolách jednotlivých sportů objevují jen ojediněle, nebo se neobjevují.

Obr. 2

Pohybové činnosti bez míče rozvíjejí koordinaci celého těla, což se ukazuje v různých typech pohybu, ve změnách směrů, přeskakování, podlézání, lezení i v základních gymnastických dovednostech, které připravují organismus žáků vyváženě a vhodně doplňují a kompenzují různé typy zátěže. Žáci se tak připravují na pozdější specializovanější trénink, předcházejí svalové nerovnováze a vytvářejí si široký rejstřík pohybových dovedností. Na obrázku (Obr. 2) vidíte 2,5leté dítě, které je schopné dělat různé druhy rovnovážných cvičení při hře, např. na „kymácející se loď na moři“.                                                  

Pohybové hry s míčem nebo bez něj, napomáhají rozvoji orientace v prostoru, k vnímání hry, pěstování hravosti i tvořivosti u žáků. Pozdější vedou u žáků k soutěživosti, která vychází z pochopení souvislostí hry, a k jejich samostatnému rozhodování ve hře. Žáci tedy dělají nějaké pohyby, protože to vyžaduje hra, nikoliv jen proto, že to vyžaduje učitel/trenér. Tímto způsobem hra ovlivňuje orientaci v prostoru, která se otiskuje do stavby mozku, dochází k propojování jeho jednotlivých částí a k jeho správnému a rychlému dozrávání. Propojení rozhodování (v hlavě) s činností s míčem i bez něj je tedy vedeno u dětí jakoby mimoděk, „v duchu“ hraní si.

Děti se učí, ale nevědí o tom, protože si hrají!

Příklady her a cvičení

Hry sice v závěru můžeme zhodnotit, zejména pochvalou a může být i konkrétní za jakou činnost a jmenovitá, ale nepřeháním hodnocení jako to nejdůležitější na hře a můžeme jej i vynechat.

• Honičky = žáci nesmějí být vyřazeni z činnosti. Pokud se chceme kvůli bezpečnosti vyhnout většímu počtu žáků ve skupině, rozdělíme prostor pro 2-3 souběžné honičky. Při honičkách se žáci občas srazí, ale zároveň se tak učí orientaci v prostoru a rozvíjí reakci a rozhodování.

• Obři.  U těch úplně nejmenších (1. ročník), je vhodné když žáci honí učitele/trenéra nebo naopak. Lze hrát i s míčem u nohy nebo v ruce.  Ve vyšších ročnících mohou být obry i žáci s míčem, zřetelně označeni šátkem, stuhou (tzv. „rozlišovákem“).
• Ocasáci. Děti si vytahují „ocasy“, které mají zastrčené vzadu za trenky (či jiné rozlišováky). Mohou hrát jednotlivci či družstva. V prvním ročníku se již hraje tak, že každý má míč u nohy či v ruce a dribluje či si pohazuje s míčem za pohybu. Kdo získá „ocas“, přinese ho učiteli/trenérovi. Kdo přijde o „ocas“, dojde si pro nový k učiteli/trenérovi. Počítáme, kdo získá nejvíce „ocasů“, nebo naopak kdo o něj nepřijde.  Povzbuzujeme však žáky více k „lovení“ než k ochraně „ocasů“.
• Mrazík. Mrazíci jsou žáci, kteří honí, jsou označeni („rozlišovák“ drží v ruce). Koho chytí, „zmrznul“ – stojí na místě s ve stoji rozkročném a nahlas žádá ostatní o „rozmrazení“. Rozmrazí ho spolužák, který podleze mezi jeho nohama, nebo prokopne míč mezi jeho nohama, nebo si s ním přihraje míč atd. Mrazíky mohou být i učitelé/trenéři.

• Přetahování lanem. Přetahují se týmy nebo jednotlivci. Pozor, aby přetahování nebylo moc dlouhé (cca 1minuta), pak už žáky pak pálí ruce. Raději zařazovat opakovaně krátké úseky 10-30 s. Je to i motivačně zajímavé – odveta. Učitel/trenér může i pomoci, ale pozor na možnou „nespravedlnost“ v očích žáků.
• Podbíhání vodopádů. Pokud je v hodině jeden učitel/trenér, hraje se s jedním lanem, (Pokud by byli dva, je možné využít dvě lana.) Učitel/trenér roztočí lano a děti podbíhají, když je lano nejvýš, či přeskakují, když je nejníž. Mohou podbíhat i s míčem u nohy, nebo přeskakovat s míčem v ruce. (Při použití 2 lan cca 10 m od sebe musí žáci překonat první lano a hned musí reagovat na druhé.) Žáci se mohou vracet zpět pomalu po našlapovacích metách, které udrží jejich váhu = balanční cvičení na zpevnění středu těla. Můžeme zařadit do činnosti i chytače, který stojí v odstupu od lana (vodopádu), chytá žáky a ti se mu snaží uniknout.  Brždění, vyrážení a samostatné rozhodování je neustálé. Žáci se vracejí okolo trenéra, nikdo neprobíhá zpět pod lanem.

• Skákání přes potok. Stejná organizace činnosti, ale lano se vlní nad zemí a žáci jej přeskakují. Nadanější zvládnou při přeskoku i vyhodit míč do výšky a chytit do dlaní, nikoliv do košíčku. Ostatní žáci mohou klidně chytat míč až po dopadu, hlavně že jej chytí. Zpět se mohou vracet třeba driblinkem, nebo vedením míče nohou nějakým lehkým slalomem.
• Provazochodci. Na podlahu v herně položíme dlouhé lano a žáci po něm v zástupu přecházejí – nejlépe bosí. Dá se použít i jako doplňková činnost při návratu po zakončení nějaké akce s míčem, nebo existují tvrdé našlapovací mety = kameny přes potok.

• Na pavoučky. Pavoučci v pozici podpor vzadu (dlaně a nohy na zemi) lezou na úzkém prostoru a snaží se rukou či nohou dotknout probíhajících žáků – kořisti, která se snaží dostat z jedné strany hřiště (cca 6x6 m) na druhou. Žáci se střídají cca po 1-2 minutách, kdy již nevydrží být v podporu a padá jim zadek na zem. Doporučuje se třeba po 30 s říci: „Teď už může být zadek na zemi!“ Každý pavouk si počítá, kolik kořisti uloví, ale mohou hrát i týmy pavouků. Nesmí se podrážet nohy a ruce.  Hřišť je několik podle počtu žáků, cca 3 pavouci a 6 „kusů“ kořisti.
• Na žraloky. (Obr. 3) Učitel/trenér a vybraní 2-3 žáci (žraloci) chytají námořníky, kteří se snaží proplouvat mořem co nejrychleji z ostrova na ostrov – mety různě rozmístěné v prostoru. Pokud je někdo chycen ztrácí jeden z 3-5 životů. Lze hrát s míčem i bez míče. Můžeme udělat i jeden centrální ostrov pirátů, kam se dostanou jen ti nejodvážnější a ze kterého si třeba odnášejí poklady (víčka, tílka, mety…) Žáci ale mohou být na ostrově jen malou chvíli, protože by se mohli piráti vrátit. Ani na ostatních ostrovech se nesmí moc dlouho zdržovat, protože námořníci musí být zkrátka na moři a tam si užívat dobrodružství.

Obr. 3

Námořník se nesmí vrátit na ostrov, z něhož vyběhl, ale žáků může být na jednom ostrově klidně více. Žraloci nekrouží kolem takového ostrova ale plavou dále do moře protože mají rádi volnost.

 

 

 

Obr. 4

Závody raket. (Obr. 4) V podstatě jde o překážkové dráhy. Přelézání zábradlí či jiných překážek včetně závodů s různými slalomy … několikrát hrajeme bez míče a několikrát můžeme i s míčem. Významné je udělat tolik drah, aby děti nestály v zástupu, či hrát stíhací závody, kdy se jeden snaží dohnat toho před sebou. Startuje se, když je předchozí raketa na nějakém místě.

 

 

Obr. 5

Piškvorky. (Obr. 5) Žáci dvou týmů se snaží poskládat „rozlišováky“ na mety v rastru jako u stolní hry piškvorky. Hraje se na několika hřištích současně. Může probíhat i jako turnaj. Hraje se bez míče pro rychlost rozhodování i startovní, nebo s míčem pro rozvoj dynamické techniky. Může se hrát i driblinkem rukou.  Lepší jsou tříčlená družstva pro častější zapojení dětí.

 

Obr. 6

Červení a bílí. (Obr. 6) Dvě družstva stojí proti sobě ve vzdálenosti 1 m od středové čáry. Jedno družstvo jsou červení a druhé družstvo jsou bílí. Učitel/trenér stojí u středové čáry a zvedá červenou či bílou metu (hodí mezi družstva destičku, která je označená na jedné straně bílou barvou a na druhé straně červenou). Družstvo, jehož barva se objeví, pronásleduje druhé družstvo, které se otočí a běží za vyznačenou hranici (20-25 m). Stačí dotek zad rukou. Varianta: Učitel/trenér vypravuje, jakmile se v řeči vyskytne slovo červená nebo bílá, žáci reagují. Průběžně se počítají body. Hrát se může i s míčem, ale pak jde o rozvoj reakční rychlosti a dynamické techniky vedení míče či driblinku.

Obr. 7

Zápasení-judo. (Obr. 7) Přetlačování (praní se) v kleku či ve stoje, vytlačování z domků udělaných z met. Tyto úpoly rozvíjejí sílu a obratnost. Žáci poznávají lépe svou sílu a je možné je nechat samotné si vybírat soupeře, „vyberte si někoho kdo je pro vás opravdu těžký“ či zorganizovat turnaj. Je vhodné, aby se přetlačovali chlapci s chlapci a děvčata s děvčaty. Učitel/trenér nastaví pravidla zápasu co nejvolněji, dlouhé vysvětlování, co se smí a nesmí, je zbytečné (nesmí se kopat, mlátit, škrtit, štípat). Podobně ukazovat, jak dostat soupeře z rovnováhy atd. Zápas by měl být dynamický s nároky i na obratnost. Nemělo by jít o statické přetlačování.

 

 

Souboj rytířů. Dva žáci stojí proti sobě (mohou stát i na lavičce), ruce mají v předpažení a dotýkají se dlaněmi. Na povel zahájí přetlačování a snaží se protihráče vychýlit ze stabilního postoje. Prsty se nesmí proplétat. Více dvojic na jedné lavičce může být nebezpečné. Jakmile skončí jedna skupina souboj, hned nastupuje druhá, nejlépe hrát na čas třeba 20 s a spočítat kdo vyhrál.

obr. 8

Dobývání hradu. (Obr. 8) Z met je vytvořen kruh o průměru např. 5 m. Jeden tým je uvnitř kruhu (obránci) a druhý vně (dobyvatelé). Obránci se snaží vtáhnout do hradu útočníky a ti zase vytáhnout obránce ven. Souboje mohou být jeden na jednoho, nebo třeba i více proti jednomu. Kdo je vtažen nebo vytažen, nevypadává, ale běží si „pro život“ k učiteli/trenérovi, který určí úkol. Úkoly jsou předem dané pro všechny, nebo kouč dává individuální úkoly. Někdo stoj na rukou, někdo tři kliky, někdo vyskočit a trefit hlavou dlaň kouče – hlavičkování, přihrávka, trefit branku atd.

 

Pohybových her je samozřejmě veliké množství, a pokud to lze, je vhodné kombinovat třeba jednu hru rychlostně-silovou a jednu koordinačně náročnější s míčem.

 

...

Celá Metodika hodiny pohybu navíc zde.